Josef Skála – jeho charakteristika z pohledu signatářky Charty 77
Josef Skála, člověk s takzvaně špatnou mediální pověstí, mě při osobním seznámení
překvapil svým humorným nadhledem nad tímto nálepkováním. Moje obezřetnost
tím značně polevila, nicméně mi trvalo ještě rok, než jsem poznala, že je vlastně
klaďas. Jako spisovatelka vím, že takové tajnosnubné postavy jsou pro čtenáře
přitažlivé, protože dokážou změnit směřování příběhu a někdy se z okrajové pozice
stanou hybatelem dění. V životě je to podobné jako v literatuře, protože literatura od
života opisuje. Josef Skála však nikdy nebyl outsider. V době, kdy já jsem pracovala
jako „diplomovaná“ uklizečka a psala pro samizdat první povídky a knížky, se tento
vzdělaný mladý muž stal předsedou Mezinárodního svazu studentstva. Organizoval
konference, cestoval, psal a stýkal se s lidmi, kteří se stali legendou už za života a
oni v něm viděli mladého nadějného kolegu, pokračovatele snu o socialismu. Tato
zářná etapa života Josefa Skály skončila listopadovým převratem. Na rozdíl od
mnohých taky komunistů ze strany nevystoupil a nedistancoval se od ideálů, kvůli
kterým do ní vstupoval.
Poprvé jsme společně vystoupili na mírové demonstraci organizované iniciativou
NE základnám. Mluvil tam suverénně bez papíru, zatímco já svůj projev četla.
Ovšem Josef měl dlouhou průpravu táborového řečníka. Sbližování našich názorů na
minulost, současnost a budoucnost České republiky pak probíhalo víc než deset let.
Možná vám připadá divné, že někdejší chartistka a muž s mediální nálepkou
„stalinista“ jsou dnes dobrými přáteli a spolupracují v několika občanských
iniciativách (např. Kudy z krize nebo nově založený PRAK – proti restrikcím a
kriminalizaci svobody slova). Mně zase připadá divné, že moji někdejší kamarádi a
spolupracovníci z disentu, kteří se stále zaklínají demokracií, dnes podporují
cenzuru, která z nás kdysi udělala zakázané autory, a že slovo vlast pokládají za
přežitek.
Jeden z nezapomenutelných spontánních projevů vyslovil Josef na pohřbu svého
kamaráda Miroslava Ransdorfa, statečně v něm kritizoval i politiky vlastní strany za
to, že svou nečinností a snad i nedostatkem lidské slušnosti přispěli k předčasné
smrti velkého evropského vzdělance a českého vlastence, muže, který nám dnes tak
chybí.
Josef Skála je nejen politik, publicista a vysokoškolský pedagog, ale především
historik, a snad i proto dokáže naši současnost vnímat bez zoufalství. Stále věří ve
skryté síly národa, které se opakovaně probouzely v těžkých dobách. Často jsme
spolu debatovali o fenomenu českého národního obrození a oba si myslíme, že
nazrál čas něco podobného zopakovat. Protože spoléhat se na pomoc zvenčí je v této
době iluzorní. Jako vazalský stát bohužel stojíme na špatné straně, ale mnoho lidí to
netuší, nebo si to nechce připustit. Moc médií je obrovská. Josef do televizních debat
o historii a politice už zván nebývá, jeho znalostí a argumentačních schopností se
moderátoři a jejich hosté právem bojí. A tak se účastní alespoň alternativních diskuzí
a přednášek. Jejich záznamy naleznete na internetu.
Před čtyřmi lety jsem se s Josefem účastnila poznávací výpravy na Krym a jako
novinářka jsem z desetidenního putování napsala reportáž o tom, co jsem viděla na
vlastní oči. Text už vyšel jen na nezávislých webech, protože psát o Krymu a jeho
obyvatelích objektivně, se těm, co projektují naši budoucnost, do krámu nehodí. A
tak i já, stejně jako Josef, dnes patřím k lidem s mediálně špatnou pověstí. Člověk
tzv. otevřené mysli si však svou cestu životem určuje sám a své přátele si taky vybírá
osobně a ne podle návodu. Zato nepřátelé si jej najdou sami. O některé kamarády v
průběhu života přicházíme, protože rozdíl v názorech se zvětšuje, ale jiné zase
nacházíme (a to i tam, kde bychom to nečekali).
Když jsem letos přišla na oslavu Josefových sedmdesátých narozenin, připadalo mi,
že jsem nepřijela tramvají ale nějakým strojem času. Znovu jsem se totiž ocitla v
přátelském kruhu lidí, kteří si navzájem důvěřují a mají energii i odvahu něco
pomoci zachránit. To něco je suverénní Česká republika.
Jsem si jista, že těch zákonem vyžadovaných padesát tisíc podpisů na kandidátní
listinu pro prezidentské volby Josef Skála získá. I kdyby se pak v lednovém klání
vítězem nestal, jeho mediální vystoupení a veřejné debaty s ostatními kandidáty
mohou přispět k tomu, že i diváci a posluchači, kteří uvízli v předsudečné nenávisti
vůči tomuto muži s mediálně špatnou pověstí, změní názor. Nejen na Josefa Skálu
ale (v opačném gardu) i na jeho soupeře ve volební kampani. Pro mnohé asi bude
sledování předvolebních debat přenášených v přímém přenosu šokujícím zážitkem.
Ani předem nabiflované odpovědi uchazečů o nejvyšší post ve státě na domluvené
otázky od „jejich“ moderátorů totiž nedokážou z nýmandů vytvořit myslitele. A
naopak podjatost stejných novinářských „es“ vůči Josefu Skálovi nebude stačit na to,
aby tohoto vzdělance a vlastence „přeformátovala“ na nedouka a zemského škůdce.
Docela se na ten televizní seriál těším.
