Mlčící většina se probouzí
, jemuž vyjádřila podporu KSČM? »Lenošit, jak to létu sluší, se mi daří jen sporadicky. Kdo se ale dal na vojnu, nemá nárok si stěžovat,« řekl v úvodu našeho rozhovoru a pokračoval:
Veřejných mítinků teď bylo sice méně než do počátku července. Od konce srpna však začíná ještě větší kolotoč. Napříč celou republikou. S akcemi skoro každý den. Leckdy dokonce hned několika. Sladit je do zvládnutelné řady je docela hlavolam. Pro mnohé voliče přitom neplatí ani okurková sezóna. Mraky dotazů i různých žádostí mne bombardují i o prázdninách. Spousta z nich nás dosud nevolila, mně to však slibují. Tím hůř se někdy vysvětluje, že nejsem jako ten Atlas, co prý unesl na zádech celou zeměkouli.
U nás je stále hodně lidí, majících hlavu státu za velký majestát. Dřív by mne nenapadlo, že se tak budou stavět i k tomu, kdo o Hrad teprve soutěží – a navíc za plebejské podhradí. Odbýt je stylem »aby se neřeklo« nelze. Zaslouží si věcnou a osobní reakci. Zvlášť ti, co k nám nacházejí cestu nově. Práce je s tím »od vidím do nevidím«. Právě ta ale umí dobíjet baterky.
*Které akce v poslední době jste absolvoval a čím vás zaujaly?
Moc rád vzpomínám na mítinky, pořádané už k výročí květnového povstání a osvobození. Na stovky lidí u památníku rudoarmějců v Ostravě, když tamní radnice zrušila tradiční pietu a trapné vakuum museli zastoupit komunisté. Na stovky lidí na terezínském popravišti či lesní planině u Bučovic, kde padl partyzán jen pár týdnů před koncem války – a na Olšanských hřbitovech osvoboditelů Prahy. To vše jsou místa, kam nechodí nahodilí zevlouni. Zvlášť teď, za přesilovky lží a urážek. Hrdinům, kteří nám pomohli víc než kdo jiný, se chodí poklonit lidé, kteří si neamputovali svědomí. Když se jim hledí do očí a promluví z duše, září z nich odhodlání nedopustit, aby nás sprostá lež okupovala na věčné časy.
Harcovat po stranických sekretariátech – a lakovat to na setkání s voliči – by byl laciný švindl. Teď musíme oslovit mnohem širší veřejnost. Daří se to i tam, kde nás, komunisty, »nemuseli« ještě nedávno. Užil jsem si to na setkáních v Ostravě i v Otrokovicích, Novém Jičíně i Kopřivnici, České Lípě i Jihlavě, Plzni, Táboře a Soběslavi, Karlových Varech i na řadě jiných míst. Včetně pražské Letenské pláně, kde mítinky za demisi vlády organizoval táborský vlastenec Jirka Machač. I jiné z těch akcí pořádaly subjekty, které nepatří mezi naše tradiční spojence. Mnohé mi sbírají i podpisy na petice, abych se mohl zúčastnit souboje o Hrad. Mlčící většina se probouzí – a hledá mluvčí, kteří ji nepodvedou. Roste hlad po faktech i východiscích, která by dřív měla za nezřízenou troufalost. Tu šanci už nelze nechat ladem, tak jako po řadu minulých let. Tím víc jí musíme vyrážet naproti teď. Říkat lidem víc, než co už vědí i bez nás. Umět to jako odpověď na vše, co je štve především. Objevovat jim příčiny a viníky. Nabízet »cestovní mapu« skutečné změny. Tím spíš teď, kdy nemáme ani tribunu domácího parlamentu. A právě soutěž o Hrad tak nabízí prostor, jaký se naskytne zase až za pět let. To proto jsem nemohl vzít na ramena před návrhem, abych do toho šel. Cílem je oslovit i lidi, na které jinak dosáhneme jen obtížně.
*Jak dělíte svůj čas mezi několik závažných projektů, v nichž jste angažován? Tak například spolek Kudy z krize.
Naše sdružení je příslovečnou vlaštovkou. Jaro s ní, míněno to politické, sice ještě nedorazilo. Až se tak stane, bude přát připraveným. Kde jinde se daly dohromady kapacity z řady věd a jiných profesí? Ne jako stavovský cech, ale do boje za klíčový veřejný zájem? A tím není nic menšího než právě Kudy z krize. Máme to ve štítu už z doby, kdy bylo v módě věštit roh hojnosti. To, na čem závisí i vše ostatní, stojí hned v podtitulu. Jsme sdružením za obnovu národní suverenity. Partou rozkročenou od marxisty až po vlasteneckou a demokratickou pravici. Srovnání nemá ani tento průlom. Kladivem na čarodějnice mává i Michal Šmarda. Skálu prý, píše předseda ČSSD, podporuje »nacionalista«. Míní tím docenta Konvičku. Špičkového entomologa – i kritika shnilých poměrů. Lidový dům mu nesahá po tkaničky ani v tom.
Mrákoty, jimiž strádá, matou i hlouček nalevo od soc. dem. K jejím pokleskům cudně mlčí. Promíjí jí i podporu válečných masakrů. Bobříka mlčení k řádění fašounů jako řemen. Šplhounské mrzačení dějin i spoustu jiných špinavostí. Ten samý hlouček, ač slovně »rrradikální«, papouškuje i moudra »pražské kavárny«. Hlavně poťouchlé nálepky, mající odrovnat každou bojovnější opozici. Do »xenofobů«, »rasistů« i »nácků« jí tak spílá i »zleva«. Víra, že tím cokoli získá, je groteskně bláhová. Ty, kdo k nám míří nově, sráží zpátky. Pro »pražskou kavárnu« je jen užitečným idiotem. Cejchem provinění, hodného věčného zatracení, ostouzí samo téma umožňující náš vliv znásobit. Země je cizím krmelcem a vazalem. Ekonomický rozvoj, víc demokracie, natož sociální pokrok dostanou šanci až v mnohem svébytnější republice. Třeskutě »omezená suverenita« škrtí i většinu českých podnikatelů. Národní zájmy v ohrožení jsou terénem naší ofenzívy. Kdo to ne a ne pochopit, rozumí levicové politice jako koza petrželi.
Sdružení Kudy z krize se netlačí u výtahu k moci a prebendám. Razí to, co české politice žalostně schází. Cestu k překonání programové prázdnoty – a ke spolupráci sil, které jsou přirozenými spojenci, ač to zatím mnohdy netuší. To prvé se rodí hlavně v diskusi nad vizí docela jiné České republiky. Účastní se jí stále víc kapacit ze společenských i exaktních věd, šíří i hloubkou záběru u nás nemá obdoby. Tím víc se bude hodit na rozcestí, které se blíží. Z mrtvého bodu se posouvá i dialog pestré opoziční mozaiky. Desítky jejích subjektů se sešly už počátkem července. Od levého pólu přes členy skupiny Říp – až po docenta Robejška i místopředsedu Svobodných. Zněly i nápady, jimž se marxista zdvořile pousměje. Vůle po spolupráci je širší i živější než kdy dřív. Byl jsem jedním ze dvou hostitelů. A uspěl i s náměty, kudy dál. Tedy nevést včerejší války, jinak prohrajeme ty dnešní. Nezkoušet jiným šéfovat, ani je »převádět na víru«. Soutěžit v hloubce kritiky a originálních řešení – a ne v habaďůrách na vzájemný úkor. Z toho, že nikdo nepolemizoval, ještě neplyne, že to někteří nezkusí jinak. O to víc přinese férová hra nám. Kapitalismus už lepší nebude. Věřící v opak čeká kocovina. Tím dál sahá zóna, kterou se můžeme rozkročit. Marxista z ní vítr nemá. Kapitalismu rozumí víc než jeho mozkové trasty. Diskuse, kudy z krize, jsou naší parketou.
Třetího září se v Praze koná mítink proti Fialově vládě nazvaný ČR na prvním místě. Vy na této akci budete také hovořit. Sestava řečníků je opravdu napříč spektrem. Vyhovuje vám, je-li takto široce nastaven panel vystupujících, nebo může být »podezřelé«, že komunista hovoří na takové akci?
Tak široké spektrum, jako 3. září, nehodilo rukavici ještě žádné z polistopadových vlád. Slibně početné a bojovné bude zřejmě i publikum. Za slovo z takové tribuny se rozhodně nestydím. »Podezřelé« je leda lidem, co si zvykli hrát na vojáčky. Místo snahy o širší vliv si hoví za sedmero západy. A »statečně« tu přesvědčují ty, kdo to nepotřebují.
Kritické nálady nám začaly unikat už před lety. Návrat na jejich hrot má za pět minut dvanáct. Je o to náročnější, oč víc vládu tepou i mnozí z těch, v nichž mívala zázemí. Skutečně radikální opozice tu je kapkou v moři. Bude jí i 3. září. I bojovný protest tak může dojít na půl, ne-li čtvrt cesty. Zadunět jen proti následkům či jejich následkům. A to, bez čeho se změní pramálo i ty, vzít velkým obloukem. Pro někoho je to další byznysplán. Rád by si namastil kapsy i tentokrát. A při jednom pořídil i cinknuté alibi za to, čím se na marasmu podepsal sám. V protestních náladách loví i zazobaní dravci, domácí i cizokrajní. Snášejí do nich kukaččí vejce. Jezinky a krysaře, vycepované klamat tělem.
Průlom, který se nabízí, nám to nesmí zastínit. Tím větší mám radost, že v tom nezůstanu sám. Na mítink dorazí i silná levicová sestava. Povede ji sama Kateřina Konečná. Dejme o sobě vědět i v publiku! Sebevědomě a zároveň tak, aby to přehrady ke spojencům bořilo, a ne vyztužovalo. Tím víc dokážeme ovlivnit co nejširší opoziční azimut. Jsme dědici strany, která to uměla už roky před Mnichovem. Většině lídrů život nedopřál ani maturitu. To samé musíme zvládnout i dnes. Jen »mezi svými« nám hrozí pád do politické nicoty.
Co říkáte současnému zdražování energií a kompenzacím domácnostem od vlády? Jsou dostatečné?
Bude to ještě horší. Teď lidem ztuhnou rysy. Ministr (průmyslu a obchodu) nabízí urážlivou almužnu. Pokryje žalostný zlomek drahoty urvané ze všech řetězů. Síkela šéfuje resortu, který ji má zkrotit. A ne jí dělat komorníka – a náklady rozepisovat daňovým poplatníkům. Almužen všeho druhu má být za 66 mld. ČEZ si však u vlády vydupal 74 mld. Na úvěr, jímž jistí své závazky k burze v Lipsku. Ďábel se umí schovat v detailu. Skuteční experti, trpění jen jako disidenti, vědí své. Úvěr, větší než všechny almužny, totiž jistí habaďůru, o níž se zarytě mlčí. A sice to, že český proud, vyráběný špičkově rentabilně, zatíží skandální německá přirážka i v příštích letech.
Německo dotujeme i cenou, kterou nám účtuje za plyn z ruských nalezišť. Obě ty koloniální přirážky zrychlují náš pád do dluhové pasti. Cepení v oprátku na krku stále víc domácností, podniků i veřejných pokladen. Tím, kdo se má smát jako poslední, je »supí kapitál« (vulture capital, jak zní originál). Už k nám přisouvá miliardy, kryté jen »řídkým vzduchem« (out of thin air). Brousí si zuby i na nemovitosti, v nichž čeští majitelé žijí sami. Rád by je shrábnul ještě výhodněji než kořist privatizační bonanzy. Energetika spadá pod ministra dodaného z cizích bank. Pozoruhodná náhoda, není-liž pravda?
Premiér Fiala vyzývá k šetření občany, úřady a firmy. Kam až se může šetřit, aby nešlo o znemožnění lidské činnosti i života?
Když mrazy uvěznily Leningrad obklíčený wehrmachtem, předvedl vlasteneckou epopej. Na hazardu, inscenovaném »pětidemolicí«, má zájem jen pár nicotných kariér. To ty nás odstřihly od sibiřského plynu. Máme z něj prospěch už od 60. let. To ty lezou po pupku »spojenecké vděčnosti«. K mocnosti zpoza velké louže. Plynu nám dodá, pokud vůbec, jen vyzáblý zlomek. Za cenu, pod níže se prohneme – ba možná i přídělového systému. Hrozí nám na teplo a teplou vodu – i na jídlo z pekáren a jiných provozů na zemní plyn. Tím, kdo nás okrádá, je politická vzteklina, rekordně servilní i stupidní. Až se dílo zkázy, které zavinila, zjeví v celé nahotě, chce to obnažit obě pravdy. Jak tu o zoufalém úpadku u koryt, tak tu o »atlantické orientaci«, bez níž se prý zboří svět.
Jak se vás dotýká, či nedotýká označení »proruský šváb«? Takové bylo před časem vyjádření ministra vnitra a vicepremiéra Rakušana.
Na lidi, co panstvu překážejí, už nepadají jen sprosté nadávky. Teď jistý Mareš, placený z našich daní jako »znalec extremismu«, vyzývá už i k »eliminaci«. Etzler byl roky asijským zpravodajem ČT. Dnes se domáhá »zákazu mít děti« pro členy SPD, Trikolóry a KSČM. Ještě dál zašla ministryně obrany. Schvaluje úkladnou vraždu. Teror za názor, který jí nevoní. Ženě, již znetvořil, nebylo ani třicet. Sestava, která nám poroučí, stojí i padá s dezinformací. Chrlí ji nonstop. A skoro o všem. Tím víc je obětí vlastní propagandy. Připustit demokratickou diskusi, vyhoří jako fagule. A tak vyhrožuje a kriminalizuje. Dvojnásob teď, tváří v tvář protestní vlně, která se zvedá. Aby ji zbavila mluvčích, schopných hnát panstvo na hrách.
Monika HOŘENÍ
Zdroj. Naše Pravda
